Jak mluvit s dítětem o jeho nadváze
Téma vzhledu je pro mnoho lidí citlivé. Dotýká se toho, jak sebe vidíme a prožíváme, co si o sobě myslíme, i jak předpokládáme, že druzí vnímají nás. Věřte, že ve většině případů dítě ví, že má nějaká kila navíc. To, že o tom nemluví nebo situaci zlehčuje či dokonce popírá, obvykle neznamená, že svoje kilogramy neregistruje, ale spíše, že není snadné s tímto tématem otevřeně a zároveň sebepodpořeně setkat. Dobré je tedy začít u sebe.
Nekritizujte svůj vlastní vzhled!
Často rodiče negativně komentují to, jak sami vypadají. Hovoří o svých nadbytečných kilogramech někdy až hanlivým způsobem. Vyjadřují se ke svému vzhledu velmi kriticky – buď sami o sobě, nebo navzájem s druhým rodičem.
I když máte pocit, že to jsou výměny názorů, které vaše dítě nevnímá, často je tomu naopak. Děti jsou senzitivní k poznámkám svých nejbližších. Intuitivně cítí, že jsou rodiče součástí jich samých, a když slyší o tom, že „s tím břichem vypadám jak velryba“ nebo jak „všichni v rodině máme odporně tlustá stehna“ …pak nemusíte vůči vhledu dítěte říct nic ošklivého, ale dítě se stejně tak ošklivé vidí.
Nekritizujte ani vzhled dítěte, ale projevte zájem o to, jak se ono samo vnímá.
Pokud vidíte, že váš potomek nabývá na váze, zaslouží si to svoji pozornost. Nicméně vstoupit do rozhovoru se slovy: „Neřibral/a jsi nějak?“ nebo „Už to nejez, podívej se na sebe, jak vypadáš!“, pravděpodobně nenavodí atmosféru k otevřenému dialogu. Vezte, že se vyplatí začít spíše zájmem. Ptejte se dítěte! Třeba co myslí o některé celebritě s patrnou nadváhou, nebo o někom ve vašem okolí, kdo s obezitou bojuje… Zajímejte se o to, jak se cítí vaše dítě ve svém těle…. jestli se mu dneska na kole jelo dobře, jak zvládá hodiny tělocviku… či jak se sobě líbí v oblečení, které nosí… apod. Dítě vás tak samo navede k tomu, jak v současnosti vnímá své tělo a zda jej to trápí.
Nebagatelizujte názory a pocity dítěte.
Pokud vám dítě svěří svůj pohled na sebe sama, zacházejte s ním skutečně citlivě. Ať už vám přijde to, co řekne reálné nebo naopak iracionální, zkuste se zdržet hodnocení a vyvracení řečeného. Zůstaňte u toho, že je to jeho autentický pohled na sebe a z toho je třeba vycházet.
Hlídejte své emoce, važte svá slova!
Vlastní negativní emoce (ať už obavy o dítě či hněv z toho, jak se chová…) často vedou k tomu, že říkáme věci, kterých později litujeme. Navíc dítě skrze takovéto vaše prožívání může sebe vnímat jako selhávající, myslet si, že vás zklamalo, může zažívat stud, vinu apod., což spíše povede k tomu, že se uzavře, než aby s vámi otevřeně o své tělesné hmotnosti hovořilo. Takže toto téma s dítětem otevřete v příjemné atmosféře, když se všichni cítíte „v pohodě“ a přemýšlejte, co mu skutečně potřebujete sdělit.
Projevte laskavou upřímnost.
Budete-li s dítětem hovořit o tom, že by bylo vhodné, aby změnilo své jídelní a pohybové návyky říkejte mu pravdu. Vysvětlujte, jak tělo funguje, co potřebuje a co mu naopak dobře nedělá, ale neděste ho. Také je dobré dítěti informace podávat tak, aby byly zajímavé pro něj. To znamená, že poučení o tom, že vitamín C je důležitý pro imunitu, nezaujme dívenku jdoucí do puberty pravděpodobně tolik, jako když jí sdělíte, že jablka pomáhají růstu vlasů a vitamín C je dobrý na pleť.
Posilujte i jiné zdroje sebepojetí dítěte než jen vzhled.
I přesto, že řešení nárůstu tělesné hmotnosti dítěte není dobré podceňovat a uklidňovat se větou „však on/a z toho vyroste“, není ani dobré udělat z tohoto tématu stěžejní aspekt života. Připomínejte dětem jejich silné stránky, oceňujte jejich dobré vlastnosti, pochvalte jejich pozitivní chování… Ukažte jim, že vhled je jen jednou stránkou toho, kým jsou.
Buďte v tom spolu!
Ať už máte sami kila navíc nebo jste se svou postavou spokojeni, zdravý životní styl je pro každého.
Základem je vytvořit dítěti dobré podmínky pro dlouhodobě udržitelné zdravé návyky a jít mu příkladem. Děti se učí především tím, co vidí a co žijí, ne co je jim teoreticky vštěpováno. Buďte v tom spolu jako rodina!
Psychosociální rizika obezity u dětí a dospívajících
Nejčastější důsledky obezity u dětí a adolescentů jsou psychosociální povahy. Zatímco zdravotní obtíže se obvykle vyvíjejí v delším časovém horizontu, emoční zranění vycházející z odmítnutí okolím mají dopady na dětskou duši většinou velmi rychle a často jsou také hlavním motivačním zdrojem k redukci tělesné hmotnosti v této věkové kategorii.
Mnoho studií poukazuje na stigmatizující vliv prostředí, v němž děti a dospívající s obezitou zažívají různé formy nepřijetí od ignorace ostatními, přes nepříjemné komentáře směřované k jejich osobě až po reálné fyzické útoky. Takovéto zkušenosti mají takřka u každého dítěte vliv na jeho aktuální prožívání (smutek, strach, hněv, vina, osamělost apod.). Jsou-li zažívány opakovaně a dlouhodoběji, pak ovlivňují i osobnostní vývoj, což se odráží především v oblasti, kterou bychom mohli označit jako sebepojetí.
Narušené sebepojetí (sebevnímání, sebehodnocení – termíny lze užívat jako ekvivalenty)
Sebepojetí, jehož základem je právě také vztah ke svému tělu, zahrnuje zkušenosti jak osobní tak i ze sociálního kontextu. Mnoho studií pokazuje na souvislost mezi nadváhou a sníženým sebehodnocením. Nejde sice o tvrzení, které lze vnímat absolutně, tedy, že každé dítě s nadváhou a obezitou zároveň trpí i nízkou sebehodnotou, ale nepochybně jde v tomto ohledu o výrazně rizikový faktor.
Taktéž mám-li narušené sebepojetí, většinou se snižuje i můj pocit tzv. „sebeúčinnosti“, tedy vlastní přesvědčení o schopnostech kontrolovat své chování. Tato skutečnost se zpětně odráží nejen v problematické redukci nadměrných kilogramů, ale často i ve školním výkonu, nižší ochotě angažovat se ve sportu, ale i jiných aktivitách, včetně sociálních vztahů. Tímto se uzavírá jeden z bludných kruhů, z něhož je velmi složité následně vystoupit.
Emoční obtíže a poruchy
U dětí a dospívajících trpících nadváhou a obezitou jsou také častěji sledovány potíže na úrovni prožívání. Nejčastěji jsou popisovány stavy úzkosti, deprese, dysforie, nadměrný stud, ale také zvýšená dráždivost a pocity hostility, tedy nepřátelství. Zážitky silné vnitřní nepohody u některých dětí vedou k různým formám sebedestruktivního chování, jejichž projevem je to, čemu říkáme sebepoškozování. Na tomto místě je možná vhodné upozornit, že i impulzivní přejídání či excesivní hladovění může být právě určitou formou nevědomého sebeubližování.
Poruchy chování
U některých dětí se naopak zažívaná frustrace může překlopit do agresivních projevů vůči druhým. Agresivní chování má mnoho podob a je velmi důležité explorovat (rozklíčovat) jeho příčiny. U obézních dětí jde často o obrannou reakci na hostilitu (nepřátelskost) prostředí a negativní postoje vrstevníků. V tomto ohledu je tedy velmi důležité umět s (někdy i oprávněným) hněvem těchto dětí pracovat.
Poruchy příjmu potravy
Velice citlivým tématem je pak riziko rozvoje poruch příjmu potravy zejména u dospívajících s nadváhou a obezitou. Intenzivní snaha o cílenou redukci tělesné hmotnosti ve smyslu počítání kalorií či striktní omezení jídelníčku jen na vybrané „zdravé“ potraviny, případně hodiny trávené náročným pohybem, mohou vést k rozvoji mentální anorexie, mentální bulimie, záchvatovitého přejídání, ale i ortorexie (tj. patologická posedlost zdravou stravou a biologickými čistými potravinami, která vede k úzkostlivému zaobírání se jídlem a následnému velmi omezenému výběru stravy, což často zapříčiní vyčlenění mnoha důležitých živin z jídelníčku) či bigorexie (jinak také řečeno chorobná závislost na cvičení, jejímž cílem není být fit, ale jde o snahu o maximální růst svalové hmoty a touhu být stále mohutnější až na úkor vlastního zdraví).
O dopadech nadváhy a obezity u dětí a dospívajících na jejich duševní zdraví se diskutuje čím dál častěji. Prevence a včasná intervence se tak ukazuje jako klíčová pro mírnění dopadů nejen zdravotních rizik, ale také rizik vzniku duševních strastí.